I když se někdy tvrdí, že jsme ateistickým národem, spíše platí, že jsme „něcističtí“ (tedy věříme v něco). Toto je zvláštní především tehdy, když tuto realitu srovnáte s jinými státy, kde se obyvatelé alespoň formálně k víře a církvi hlásí. Je pravda, že pouhá náležitost k té které církvi nic nevypovídá o osobní víře, přesto však je český anti-klerikální a anti-církevní postoj ve světě unikum. (U některých Čechů je mi sympatické, že než být formální věřící, raději nebudu žádný věřící, resp. nebudu formální příslušník nějaké více či méně etablované církve.)
Mnozí sociologové hovoří o tom, že Česká religiozita není proti-křesťanská či proti-náboženská, ale proti-církevní. Dobře to vystihl jeden průzkum veřejného mínění, který výše popisované shrnul slovy „Bůh ano, církev ne“. Kde se ale tento, ve světě docela unikátní postoj, vzal? Asi bychom odpověděli, že existuje díky komunismu. To sice ano, ale i jiné země prošli komunistickou diktaturou a jejich příslušnost k církvi či přihlášení se k víře to moc nepoznamenalo (např. Polsko, Slovensko, Maďarsko) V čem je národ „Husa, Chelčického, Komenského“ jiný? Pouze v komunistické diktatuře problém zřejmě nebude. Ještě před tím, než se pokusím popsat některé trendy, chci zdůraznit, že popisuji především religiozitu v České společnosti, která se velmi liší od religiozity Moravské, Slezské či dokonce Slovenské.
Když někdy řešíme problémy druhých, ale i svoje, určitým klíčem k jejich pojmenování a řešení může být pohled zpět. Stejné platí i o národech. Jinými slovy jistým klíčem k přítomnosti je minulost. Podívejme se tedy na některé momenty našeho národa, které zřejmě utvářely pohled Čechů na víru.
Stejně jako u jiných evropských národů, jedním z důležitých mezníků naší historie je doba národního obrození. Od 2. poloviny 18. století začalo docházet k procesu, při němž se z etnických skupin v různých státech Evropy staly postupně národy. Svoji národní identitu si z pochopitelných důvodů začali uvědomovat a hledat i Češi. Jedním z pilířů od kterého obrozenci odvozovali národní identitu, byla historie (což platí u každého národa). V zásadě se snažili ukázat, že díky bohaté a slavné historii má český národ nárok na svébytnou existenci. Šlo nejen o dohledávání historických dat, ale, a to snad ještě více, o interpretaci českých dějin. Jako zlaté období vnímali mnozí obrozenci epochu mezi českou reformací po Bílou horu. České země v tomto konceptu pronikly do evropského podvědomí díky tzv. „první reformaci“ (tento termín se vžil až později) a díky obraně husitských vojsk proti katolické Evropě. V období po Lipanech došlo k nebývalému rozvoji české kultury a společnosti, který byl utlumen až pobělohorskou protireformací a vyhlášením katolicismu jako jediného dovoleného náboženství. (Ze zemí Koruny české byl v Čechách Obnoveným zřízením zemským z roku 1627, na Moravě o rok později, prohlášen katolicismus za jediné dovolené náboženství). Ti, kteří prosazovali „nekatolické dědictví“ českého národy byli především a pro někoho snad i paradoxně „osvícení katolíci“ a římskokatoličtí duchovní, protože soudobých evangelických duchovních bylo málo, často nevalné úrovně vzdělání. Tito katoličtí věřící však v žádném případě nechtěli zpochybnit svoji vlastní víru nebo dokonce odcházet ze své církve. Zůstávali katolíky, kteří si však byli vědomi historických chyb své církve a snažili se ji napravit a reformovat odkazem k tomu, co považovali za dobré na nekatolické religiozitě, která výrazně ovlivnila české dějiny. Tím ale nechtěně vnášeli zmatek do duší prostších katolických věřících nepřipravených na takovéto pojetí náboženství.
V revolučních letech 1848 – 9, někdy v Evropě nazývaných jako „jaro národů“, dochází v Evropě k revolucím. V červnu 1848 došlo k nepokojům také v Praze, tam však bylo tvrdě potlačeno.
Během revolučního období došlo v Čechách k odstranění cenzury, což vedlo k masivní kritice římskokatolické církve, k poukazování na to, že tato církev zapříčinila v českých dějinách dobu kulturního úpadku a k širokým společenským diskusím o její reformě. Kritické postoje vůči římskokatolické církvi zaujala velká část osobností tehdejší české společnosti. Na této diskusi a kritice se podílí řada katolických intelektuálů, stejně tak intelektuálové hlásící se k protestantské tradici, jejichž počet roste. Jednou z klíčových postav tohoto období, je zakladatel moderního českého dějepisectví „otec národa“ – František Palacký, který z pochopitelných důvodů ovlivní řadu svých nástupců. Palacký považoval za hlavní linií českých dějin neustálý zápas Slovanů a Němců, co je pro tento esej ale důležitější, za vrchol českých dějin Palacký považuje husitství. Nejvýrazněji toto popisuje ve svých Dějinách národa Českého.
Po potlačení revoluce 1848 dochází k nastolení bachovského neoabsolutismu, který se alespoň ve formální rovině opíral o podporu římskokatolické církve, což této církvi v očích mnohých nejen nepomohlo, ale i potvrdilo proti-katolické postoje části veřejnosti. K tomuto postoji se připojují i mnozí katoličtí duchovní, kteří usilují o jiný druh katolicismu než ten starý zapšklý, vídeňský, latinský, německé a proti-český. Na jednu stranu se v tomto období vše vrátilo do starých kolejí, na stranu druhou dochází k dalšímu rozchodu části českého národa s římskou církví, která se mnohým jevila jako protičeská a protireformní. (Nešpor s. 53) Roku 1855 je podepsán konkordát mezi Apoštolským stolcem a habsburskou monarchií. Konkordát obsahoval 36 paragrafů, z nichž nejdiskutabilnějšími se staly ty, jež se týkaly podřízení veškerého nižšího a částečně i středního školství výlučnému dohledu církve, a ty, kde se stát vzdává rozhodujícího slova v otázkách manželského práva. Konkordát vyvolal bouři nevole a odporu v liberálních kruzích a zápas proti „konkordátnímu katolicismu“ vedl až k jistému druhu kulturního boje. Odpor, který konkordát vyvolal, se projevil nikoli skrze masivní přestupovou vlnu do jiných církví, ale k vnitřnímu rozchodu s církví. Řečeno z církevní strany, jakoby platil citát „svět žije nanejvýš s církví, nežije však církví“.
Jedna z důležitých postav při utváření vztahu českého národa k církvi byl T. G. Masaryk. TGM v duchu obrozenců interpretoval české dějiny jako postupné prosazování moderních reformačních idejí. V roce 1907 Masaryk pronesl na tzv. amerických přenáškách toto: „Naši lidé, jakmile poznají Jana Husa a českou reformaci, musí přijít ke konfliktu s oficiální církví, a pak se v našich duších vyvine zvláštní strach a nenávist. Naše situace v Rakousku, v Čechách a ve všech katolických zemích směřuje k odcírkevnění.“ Vzhledem k náladám v našem národě Masarykova slova padla na úrodnou půdu. Když se Čapek ptal v hovorech s TGM zda vychovávat děti ve víře, Masaryk odpovídá: „Náboženství dnes musí mít jinou funkci, než mívalo dřív. Tenkrát veliká masa lidu byla nevzdělaná, nevědomá, negramotná; proto byla vedena k poslušnosti – duchovně i politicky vládla autorita. Církev jako duchovní aristokracie byla vzorem aristokracie politické; proto také byla organizována hierarchicky.“
Masaryk se s katolictvím do kterého se narodil, rozešel a formálně vstoupil do církve reformované. Oproti tomu velká část národa zůstala věrná katolicismu, nicméně se s ním vnitřně rozešla. (Zajímavé jsou počty z posledního sčítání lidu v Rakouské monarchii (1910). V Čechách bylo bez vyznání 11204 osob, na Moravě jen 683 a ve Slezsku 326. I tato čísla ukazují na český antiklerikální postoj.)
Udělejme zdánlivou odbočku a začtěme se do interpretace našich dějin od E. Koháka: „České myšlení se výrazně vydělilo z celkového pohybu středoevropské filozofie nejdříve vystoupením Jana Husa a jeho následovníků. Pro ty je motiv hledání pravdy, úsilí o pravdu a služby pravdě naprosto základní. Přetrvává v Jednotě bratrské a vrcholí znovu po dvou stoletích u J. A. Komenského. Znovu vyvstává v údobí národního obrození jako to, co je pro naše myšlení výrazně české. Pro T. G. Masaryka je motiv pravdy, pravdivosti a opravdovosti stěžejní ve všech jeho životních zápasech. Po osvobození se dostává nejen do znaku státu, ale i do myšlení E. Rádla, Jana Patočky a dalších.“ Úsilí o pravdu a pokrok, tedy to nejlepší v našem národě, je v této koncepci dějin spojeno s reformací a protestantismem. Katolictví je oproti tomu vnímáno jako hradba zabraňující pokroku.
Konec rakouské monarchie a vznik samostatného Československa vedli k silným proticírkevním náladám. Heslo pryč od Vídně bylo doprovázeno Masarykovým heslem „pryč od Říma“. Římskokatolická církev se stává synonymem pro kolaboraci s nenáviděnou Rakousko-Uherskou monarchií: „Ukažte, že vaším heslem není ani Řím, ani Vídeň, ale Praha“ nebo „zúčtovali jsme s Vídní, zúčtujeme s Římem“, nebo „může být či zůstat dobrý Čech katolíkem“?
Krátce po rozpadu Rakouska – Uherska není odchod lidí s katolické církve nijak masivní, nicméně po roce 1920 dochází k poměrně masovému exodu, kdy tuto církev opouští více než milión jejích členů, z nichž většina přestupuje v nově ustavené církve československé husitské, několik desítek tisíc potom do českobratrské církve evangelické. Přesto ale z katolické církve odchází méně lidí, než mnozí očekávala. Pravdou ale je, že většina věřících se své církvi odcizila a – jak již bylo napsáno, vnitřně se s ní rozešla.
Na rozdíl např. od Poláků, kteří se s církví a to především katolickou identifikovali z národnostních důvodů, se s ní Češi ze stejných důvodů rozešli nebo vůči ní alespoň zvlažněli. Do takto nastavené náboženské situace přichází období první republiky, ale především nacismus a poté 40 let komunismu. Půda k odcírkevnění byla dobře připravena a nutno dodat, že především komunismus toto dokonal.
Zdroje:
Petr Kolář: Politická dimenze katolicismu v Českých zemích
Zdeněk Nešpor, Příliš slábi ve víře.
Karel Čapek, Hovory s TGM
Kohák E. Pražské přednášky