Jedno se nedá hnutí ANO upřít a to je přimknutost ke svému vůdci. Ani sebevětší skandály na tom nic nemění a zřejmě asi nezmění. Nemusíme mít rádi jiné politické strany, ale až na Okamurovce je uvnitř těchto stran možná kritika Vůdce. V ANO to nejde. I proto někteří hovoří o ANO jako o hnutí se sektářskými rysy. Podívejme se tedy na některé charakteristiky vůdců sekt a sami si udělejte závěr…
V čele sekty je silný vůdce, který určuje noty, podle kterých se jede. S jeho osobou sekta stojí a padá.
Aby vůdce ustál svojí roli, je neomylný. Protože ale omylní jsme všichni, musí vůdce alespoň působit dojmem neomylnosti. Kdyby se náhodou přišlo na nějaký omyl, pak není třeba nic vysvětlovat, ale především útočit na odpůrce, kteří ho chtějí svrhnout, s vysvětlením, že mu nepřejí jeho úspěch, jsou to nuly, jsou psychicky nemocní atd.
Toto se projevuje mj. na materiálech sekty, kdy členové nebo funkcionáři sekty bývají většinou vyobrazeni s vůdcem. Tím ukazují, že svoji kredibilitu odvozují od vůdce. Jsou s ním „propojeni“ tedy jsou s ním jedno a především proto jim ostatní mohou věřit.
Jakákoli kritika uvnitř sekty se zapovídá. Důvodem je zachování jednoty. Proto je jednou z nejvyšších hodnot loajalita k vůdci, z které ale plynou výhody.
Vůdce je neodvolatelný! V normálních skupinách by se vedoucí v případě podezření stáhl do doby, než by se podezření vysvětlilo, jenže sekta není normální skupina.
To, co se vůdcům různých sekt nedá upřít, je nezdolná vůle, pracovitost, tvrdost k sobě i druhým a to, co Nietzsche pojmenoval „vůle k moci“. O své pracovitosti rádi vykládají a vyžadují ji i od druhých.
Když jsou konfrontováni s nepříjemnými věcmi, jejich reakce bývá „jak si vůbec můžete dovolit o mě pochybovat“? Jsem vyvolený (Bohem, stranou, společností) a nikdo nemá právo toto zpochybňovat. Kdo to zpochybňuje, neškodí především jemu, ale Bohu, státu, společnosti. A proto ve jménu „vyššího principu“ je třeba tyto škůdce a pochybovače likvidovat.
To, co je v sektách z vnějšího pohledu někdy až neuvěřitelné, je vnitřní jednota a semknutost. Jednota je daná nejen loajalitou k vůdci, ale i pocitem zlého světa, který je apriori nastaven proti sektě.
V čele sekty bývají lidé s psychopatickými sklony. Psychologové tyto osobnosti popisují jako „lidi, kteří žijí z moci. Ta je prostředkem i cílem. Je to jediné, co je žene dál. Nic je neuspokojí, nic jim není dost. Málokdo proti takové kumulaci moci něco řekne, protože se bojí. Pokud s člověkem s psychopatickými sklony chcete vyjít, musíte podlézat, bát se, přetvařovat se, být s ním naoko kamarád, jinak se vám zle povede“.
Přeji nám všem, abychom se s podobnými lidmi raději ani nepotkali. A aby jich bylo ve vedení národa co nejméně. Pokud na ně narazíte, pak srážka s nimi bude hodně bolet – tedy pokud se jim postavíte. Zároveň se naštěstí vždy najdou stateční lidé, kteří se postavit nebojí…